Povídky na jeden zátah - Anděl v plamenech

Anděl v plamenech

Unikni, uteč, odleť.
Zaveď mě do snílkova bytu.
Nemohu plakat, protože bedra pláčou ještě víc.
Nemůžu zemřít, Já, děvka pro chladný svět…

Všechno se sype hrozně rychle. Člověk se sotva stačí rozhlédnout a zaznamenat ty těžké balvany, které se na něj ze všech stran valí a už leží zavalený pod jejich neskutečnou tíhou.
Přivírám oči. Co všechno bych byla schopna snést? A co už jsem doopravdy snesla? Ať již to bylo cokoliv, bylo to marné. Zničila jsem všechno, co mě drželo nad vodou. Naivně jsem důvěřovala nesprávným lidem, konala šílené věci… a až teď, po tolika měsících, mi dochází, co jsem to vlastně provedla.

Odpusť mi, ale mám dvě tváře -
jednu pro svět,
jednu pro Boha.
Zachraň mě!
Nemohu plakat, protože bedra pláčou ještě víc.
Nemohu zemřít, Já, děvka pro chladný svět…

Proboha. Copak je to to jediné, co mě v tuhle chvíli napadne? Proboha. Mám vztek sama na sebe. Jak jsem mohla být tak slepá? Jak jsem mohla třeba jen na chvíli věřit…

***

Překvapený výraz. Jistě, co taky jiného?
„Co chceš?“ Nikterak příjemný hlas. Znala jsem ho hodně dobře, většinou však míval pouhý posměšný podtón. Kde se v něm náhle vzalo tolik hrubosti? Jak to může být dlouho – necelý rok?
„Ty dobře víš co.“ Roztřesený hlas se snažím maskovat marně. Můj společník pokrčí rameny. Bože, on se snad ještě baví!
„Vážně ti za to stojí?“ Neodpovím, místo toho vytáhnu hůlku a přes celou místnost mu ji hodím. Bleskově po ní chňapne. Možná není zas tak mizerným chytačem…
„A co za to?“ Tahle otázka se dala očekávat. Udělám jediný, leč výstižný pohyb a on se na mě usměje na znamení, že jsem pochopila správně.

***

Lehce pohodím hlavou. Co to ksakru dělám? Proč o tom ještě přemýšlím? Odfouknu si z čela pramínek rudých vlasů. Bezděky mi připomenou krev. Proč taky ne? Vždyť já mám krev už navždy přischlou na kůži, mám jí poleptanou celou duši…

***

„Podotýkám, že jde o velmi smělou žádost.“ V uších se mi rozezní studený, krutě pobavený hlas, když mě můj doprovod po té odporné, nekonečné hodině dovede přímo ke zdroji všeho zla. Nešetrně mě postrčí dopředu a sám okamžitě odchází. Jeho plavé vlasy se zalesknou kdesi poblíž dveří.
„Ale když o tom tak přemýšlím,“ vrací mě ten hlas zpět do reality, „proč vlastně ne? Možná tak poruším věštbu, ale když už jsi za mou velkorysost zaplatila, bylo by krajně neslušné ti nevyhovět.“ Rentgenuje mě bezcitnýma, šarlatově rudýma očima.
„Můžeš být klidná, já ani nikdo z mých smrtijedů na Harryho Pottera nevztáhneme ruku.“ Zorničky se mi rozšíří v nepředstíraném úžasu. Tohle přece není možné, kde je skrytý háček? Bledá ruka kdesi přede mnou pozvedá hůlku. Je mi to jedno. Ať mě klidně zabije, jen když dodrží svůj slib. Zelený záblesk se však nekoná. Děje se něco mnohem horšího.
„Imperio,“ zaslechnu a náhle nevnímám už téměř nic.

***

Pche. Zaplatila jsem… tělem. A k čemu to bylo? I když, k něčemu přece. On na Harryho skutečně ruku nevztáhl.

***

„Ginny, děje se něco?“ Zavrtím hlavou. Jak by taky mohlo? V tuhle chvíli nemám žádné starosti, jen jednu jedinou. Konečně vyhovět tomu hlasu, který se mi rozléhá v hlavě. Potom budu mít konečně pokoj. Potom si budu moci zůstat navždy s tou úžasnou bezstarostností. Zelené oči mě ovšem probodávají dál.
„A kde jsi vlastně byla? Víš, že není bezpečné, aby…“ Zmlkne. To je to jediné, co udělá, když v ruce sevřu hůlku a namířím na něj.
„Ginny, zlato, co to děláš?“ Vyděšeně na mě třeští oči. Obvykle dostává na uvítanou polibek…
„Avada kedavra,“ šeptnu zasněně a on se s posledním, nevěřícným výrazem v očích sklátí k zemi.

***

Ach, jak já se nenávidím! Kde je ta bezstarostnost a štěstí? Cítím na rukou krev, kterou nemůžu smýt… Zarazím se. Žádná krev přece tehdy netekla, jen se smaragdově zablesklo. Téměř to nahání hrůzu, jak můžou dvě slova rozhodovat o životech lidí. Ne slova, opravím se, to já jsem rozhodla. Já ho zabila… Ale vydržela jsem dál. Hnala mě totiž nová naděje… po celých devět měsíců. Teď je mi sedmnáct. Trochu mladá, že? Ale pro co jiného žít? Jedině pro dítě, které jsem čekala s ním. Jaké by mohlo být? Mělo by ty černé, neposedné vlasy, které míval Harry? A co oči? Byly by taky tak neuvěřitelně zelené? Nebyly a teď už to vím. Teď, po těch devíti měsících, už totiž leccos chápu.

Unikni, uteč, odleť.
Odveď mě do snílkova bytu.

Jedno zoufalé rozhodnutí, jedna proklatá noc, kdy jsem mnohem víc ztratila než získala…

Nemohu plakat, protože bedra pláčou ještě víc.
Nemohu zemřít, Já, děvka pro chladný svět…

Ano, děvka. Štítím se sama sebe. A plakat už ani nemá cenu. Přišel totiž čas ronit krvavé slzy.

Odpusť mi, ale mám dvě tváře…

A nenávidím magii. To ona mě o všechno připravila. Vztekle zlomím hůlku na dva kusy. Tlumená rána, sprška jisker. Tak končí osud nástroje, který mohl svému majiteli usnadnit život. A nebo také zabíjet.

…jednu pro svět,
jednu pro Boha.
Zachraň mě!

Svět už mou tvář poznal, teď je řada na Bohu. Břitva mi v ruce těžkne, víčka se klíží. Vlastně je to snazší než usínání, ani bolest není tak hrozná. Jen ze zápěstí mi odkapává karmínově rudá krev. To ovšem nestačí. Zatlačím ostří hlouběji, dokud nepřesekne pulsující tepnu. A co to dítě, které nosím pod srdcem? Na něj nemyslím, život si nezaslouží ani jeden z nás.

***

„Co se stalo?“ Vyděšená tvář rudovlasého mladíka se podivně leskne v záři svítidel nemocnice U svatého Munga. Po boku mu stojí hnědovlasá dívka, ve tváři nepřirozeně bledá.
„Je mi líto, pane Weasley,“ promluví tiše léčitel, „vaší sestře už nebylo pomoci.“ Mladík se tváří, že na okamžik ztratil veškeré sebeovládání. Vztekle kopne do skleněné vázy v rohu chodby a ta se hlasitě roztříští na stovky kusů.
„Jak to, že ne?“ zařve. „My jsme přece kouzelníci, tak jak je možné, že jste ji nemohli zachránit?“
„Rone, prosím,“ zašeptá mu bruneta zoufale do ucha. Zběsile lapajíc po dechu se skutečně trochu zklidní a obrátí se zpět k muži v bílém.
„Povedl se nám však jiný zázrak,“ pokusí se muž povzbudivě pousmát, „zachránili jsme její dítě.“ Mladík se svou přítelkyní si vymění pohled.
„Cože?“ V dívčině výrazu se pomalu objeví, přestože drobná, jiskřička. Lékař nejspíš vycítí, že alespoň tímto faktem je má šanci potěšit, a tak pokračuje.
„Bude muset zůstat ještě pár dní u nás, ale jinak je to naprosto zdravý chlapec a pokud se ho budete chtít ujmout,“ pousměje se, „budeme jedině rádi.“ Dívka tiše vzlykne.
„Můžeme ho vidět?“ Lékař zavrtí hlavou.
„Dnes ne. Ale můžu vás ujistit, že je nádherný, je smutné, že ho jeho rodiče nikdy nepoznají. Je jako malý andílek, doslova,“ další povzbudivý úsměv, „nespíš po tatínkovi, že? Nádherná modrá očka, platinové vlásky…“
Bolestný výkřik, který se v ten moment vydere rudovlasému mladíkovi z hrdla se hlasitě odráží od stěn a neúprosnou ozvěnou se nese dál.
O dvě místnosti dál tak probudí jedno malé, andělsky zlatovlasé dítě…

3. Kapitola || 5. Kapitola

Dešťová panenkaSta sluncí žárKrev v mých žiláchKdyž ne teď, tak kdy?Anděl v plamenechDark passion playZabav se!Píseň dívky z Havraspáru